Domácí úkoly

Domácí úkoly jsou poslední dobou velké téma. Píší se o nich články a vedou se o nich různé diskuse.      Řeší se jak otázka základní oprávněnosti školy a učitele k tomu, dávat dětem domácí úkoly. Tak i jejich forma a časová náročnost. Zvažuje se pohled rodiče, školy i zákona, a také dopady na samotné dítě.

Praxe je různá. Hlavní roli hraje učitel, ale jde i o nastavení školy a také přístup rodičů. Někteří mají pocit, že bez úkolů se děti "flákají", jiní jsou zásadně proti jakýmkoli úkolům, které by měly děti zpracovávat doma. 

Co je správně? Kdo to ví… 

Nebudu se zabývat stránkou legislativní. To, zda je škola/učitel oprávněn ukládat žákovi práci na doma a dále jestli je oprávněn tuto práci známkovat (hodnotit), neumím posoudit. Zdravým selským rozumem se ale dá říci, že by škola měla děti naučit vše potřebné ve škole. Přenášení učiva domů jenom nahrává tomu, že NEbude záležet na dítěti, ale na přístupu (důslednosti a možnostech) rodičů. A ty jsou různé a nemá smysl to hodnotit. Přesto mohou vlastně dítě znevýhodnit.

Naši známí se svou prvňačkou denně píšou úkoly a trénují matematiku. Ale znám i směnující rodiče, kteří při nejlepší snaze nemají stejné možnosti a dítě je přitom ještě malé, aby si úkoly dělalo samo od sebe. Nehledě na to, že se prostě bez pomoci rodičů neobejde, protože látce úplně nerozumí. Nemůže za to, ale už by se dostávalo do nevýhody jen proto, že má jiné rodinné zázemí. A to je špatně, ne?

Další věc je časová náročnost domácích úkolů. Znám ze svého okolí několik nepěkných příkladů, kdy skutečně od první třídy děti sedí u domácího úkolu víc jak hodinu v rámci odpoledne. A to ještě v závislosti na tom, jak jsou nadané. Ty nadané někdy méně, ty s potřebou dopomoci často i 1,5 hodiny. Je to v pořádku? Zdravý rozum říká, že ne. Dítě je především dítětem. A aby se mohlo plnohodnotně rozvíjet ve všech částech své bytosti (nejen rozumově), musí mí čas žít a ochutnávat všechny podoby svého dětství. Potřebuje volný čas, kdy může být samo sebou. Kdy může dělat to, co si samo zvolí. Kdy může odpočívat, nebo si prostě užívat volno a trochu nudy. Cokoli. To je dětství.
Domácími úkoly, pokud jsou denním chlebíčkem a zaberou hodně času, dítěti tyto možnost berou.

Můj osobní názor je, že škola má děti naučit vše potřebné a nepřenášet tyto povinnosti na děti a rodiče domů. 

Pokud to dělá, je to jen další důkaz o tom, že jim nejde o dobro dětí, ale o to udělat z dětí MATERIÁL, ze kterého časem vznikne dospělý, který bude loutkou těch silnějších. A to prosím neberte jako stížnost. Jsem přesvědčená o tom, že my rodiče hrajeme v modernizaci školství zásadní roli. Protože "kde není poptávka, tam není nabídka" (respektive tam nebývá ochota ke změně). Osobně nejsem příznivce domškoláctví, alespoň ne většinově. Přijde mi důležitější, aby byli rodiče aktivní a jednali se školou      o tom, co jim nevyhovuje. Ptali se po důvodech a žádali změnu. Ideálně ne individuálně, ale jako nějaký "spolek rodičů" nebo alespoň několik spojených rodin. Pak je šance na změnu. Další informace můžete čerpat třeba z iniciativy "Společně za dobrovolné domácí úkoly" - viz odkazy níže.

A víte co? U nás ve waldorfské škole jsme úkoly v první třídě vůbec neznali. A paráda. I tak to byl přechod oproti školce a bylo si na co zvykat. Ale dětem zůstalo "volno" po škole a to nás v rodině nadále spojovalo.

A úkoly nepřišly ani ve druhé třídě. Snad jednou dvakrát nějaké dopracování do sešitu, anebo dobrovolná práce ve cvičebnici, kterou jinak děti používaly ve škole.

Až teď ve třetí třídě děti úkoly dostávají. Ale zhruba jednou za měsíc. Mají na něj většinou dva týdny a jde třeba o "referát" o knížce, nebo o společném výletě. A za mě to velmi dobře funguje.

Děti v tomhle věku jsou zralé k tomu rozvíjet osobní odpovědnost a vůli. Jsou už dost velké na to, aby vnímaly smysl povinností. A tady si musí hlídat termín, kdy mají úkol odevzdat a úkol musí vypracovat samostatně, originálně a bez podrobných instrukcí. 

 Za takhle zpracovaný úkol děti nedostávají známky. To ostatně nikdy, protože WŠ neznámkují, ale hodnotí slovně. Ale nedostávají ani smajlíka, či jinou formu hodnocení. Jako úspěch se bere to, že úkol vypracovaly a včas přinesly. Úkoly pak visí na nástěnce a navzájem si je předčítají. Věřte, že to je lepší motivace, než známka od paní učitelky.

A tohle mi dává smysl. Forma volného zpracování, delší termín pro odevzdání, způsob vyhodnocení a za tím vším snaha vést děti k plnění dané povinnosti. Pro dítě ve 3 třídě, když je mu 9 let – báječný!

A jako rodič tohle ráda podpořím. 

Zajímá Vás víc?

• Článek portálu Eduzín s mnoha příklady z rodin najdete TADY.
• Článek ze serveru Seznam Zprávy.cz o dalším úhlu pohledu na domácí úkoly a jejich dopady nejen z pohledu paní Mgr. Heleny Zitkové Ph.D, která stojí za výzvou "Společně za dobrovolné domácí úkoly" najdete TU.
• Odkaz na její Výzvu "Společně za dobrovolné úkoly" najdete TADY. Web je plný inspirativních myšlenek a informací potřebných pro to, aby mohli rodiče fundovaně jednat se školou.