Domečky, aneb "stavba domu"

22.11.2023

Ve třetí třídě WŠ procházejí děti epochou Stavba domu. V ní jde o to poznat, co je to DOMOV a uvědomit si, že může mít různé podoby.

Každá epocha má svůj sešit a nejinak je tomu tady. Je to materiál, který si děti tvoří podle instrukcí paní učitelky. Je plný zápisků a obrázků  a nahrazuje učebnici. Sešit mojí dcery začínal takto:

"Matka Země všechny tvory
příbytky stavět naučila.
Jen člověku byl rozum dán,
aby se sám chopil díla."

Děti v této epoše nejdříve zvažují, co to znamená mít obydlí. Mít domov. Zjišťují, že je to chráněný prostor, útočiště, zázemí. A že je přirozenou potřebou každého SVŮJ DOMOV mít.

Uvažují nad tím, jak to mají zvířata. Že i ona potřebují mít svůj úkryt a staví si obydlí. A jaká to jsou často úžasná díla, která nás ohromují svým provedením. Mluví tady o "stavitelích" ze zvířecí říše.

Pak přesouvají svou pozornost k člověku.
Stavěli si lidé obydlí vždy? Co je k tomu přimělo?
Ukazují si vývoj staveb v různých časových obdobích, mluví o tom, co se člověk postupně učil a jak svá obydlí vylepšoval.  Nakonec dojdou do současnosti, do svého domova, do svého města, ke stavbám, které vídají kolem sebe v současném světě.

Báječné bylo, když v rámci této epochy děti stavěly zídku k bylinkovému záhonku. Opravdu musely pracovat s cihlami, vodou, pískem, cementem. A s pomocí skvělých tatínků si vyzkoušely stavění zdi. Dobře to dopadlo, že? A děti nikdy nezapomenou...

Dál přichází na řadu podívat se na tradiční rozdíly podle země a zvyků – jak třeba vypadá tradiční indiánské obydlí, jak se bydlí v říši ledu a věčné zimy? Nebo třeba co je to "jurta" a kdo ji tradičně staví ve stepích? Každá kultura má své tradice, zvyky a styl. A vše je v pořádku. Nic není víc ani míň.

Postupně se tak dětem skládá celý obraz. Získávají široký kontext, díky kterému látce dobře rozumí a není pro ně ničím abstraktním. A to je typický přístup waldorfské pedagogiky, který najdeme v každém předmětu.

Velký význam tu mají také vývojové fáze dítěte. V období, kdy se děti věnují tématu "domova", procházejí tzv. Rubikonem. Je to období, kdy vnímají první známky odcizení od vnějšího světa a vedle toho potřebu soukromí a vlastního útočiště. Tenhle projekt této potřebě krásně vychází vstříc a nabízí dětem možnost hledat vnější vyjádření pro tento vnitřní impuls. A přitom se seznámit s kulturami po celém světě.

Vrcholem celé epochy je vlastní projekt – výroba modelu obydlí. Při jeho přípravě děti vycházejí ze sebe. Pracují se svou fantazií a uvažují, co se jim líbí. Jak by vypadal jejich ideální domeček anebo domeček, pro někoho jiného?

Ke stavbě obydlí patří také "stavební deník". V něm dítě popisuje, jak postupovalo při výrobě modelu, co ho překvapilo, co mu šlo a nešlo, a také třeba kdo mu pomáhal.

Když pak vidíte hotový model domečku spolu se stavebním deníkem psaným ručně a doplněným o fotografie z realizace, nechce se věřit, že to udělali "malí" čtvrťáci.

U nás bylo nejsložitější dceru vůbec namotivovat k akci. Odkládala by to donekonečna a nakonec by nešťastně udělala "jen tak něco". Takže můj hlavní úkol byl podporovat ji v tom, aby si na zadaný úkol vyhradila čas. Pak už stačilo dát jí prostor a maximálně klást otázky, když nevěděla jak dál. Na ně už si sama odpovídala a projekt i deník postupně nabýval své konečné podoby. Trvalo to řadu týdnů, ale dílo se podařilo podle jejích představ a původního nákresu, a tak je spokojená.

Pokud vím, většinou to bylo pro všechny náročné. Vymyslet "co", pak najít způsob "jak", zrealizovat to, a ještě vše popsat slovy.

A když už to dalo tolik práce, pochlubí se děti na tradiční výstavě domečků. Celá škola si postupně chodí jejich práce prohlédnout, obdivují je a mohou se na cokoli doptat. Děti trochu pyšně a trochu nesměle ukazují svoje dílo a odpovídají na všetečné dotazy.
Vše je završeno slavnostním večerem, kdy děti domeček odprezentují pár vlastními větami nám rodičům a spolužákům. Což bylo úžasné. Třeba já měla pravděpodobně větší obavy než dcera. Všechny (!) děti to zvládly na jedničku a my rodiče jsme byli až dojatí, jak přirozeně a s lehkostí k tomu přistoupily. 

A pak je čas toto téma uzavřít a užít si pocit, že se dílo podařilo! Právem na sebe může být pyšné každé z nich! 😊

Fascinuje mě dlouhodobost a náročnost toho projektu pro děti ve 4.třídě. Ale je to typické. Na WŠ se od mala plete, háčkuje a to jsou také úkoly "na dlouho". Je potřeba, aby dítě dokázalo najít motivaci a vůli k dokončení díla. A to je pro někoho velký úkol. Žádné instantní řešení to nemá. Je potřeba jít krok po kroku, cihlu po cihle...

A ještě mě dostává jedinečnost každého toho dílka. Když si je nerušeně prohlížím vnímám, že se v každém zrcadlí osobnost dítěte. Některý domeček je vymazlený do detailu, některý má silné kontury, některé zapadají do okolí, jiné jsou výrazným solitérem... Úžasné. Každý domeček je originální a svým jedinečným způsobem krásný. Jako naše děti.

PS:

Naše třída má spoustu schopných aktivních rodičů, a tak celá sbírka domečků putovala ještě na veřejnou výstavu. V Pardubicích je úžasný zrekonstruovaný objekt Automatické mlýny, které jsou samy o sobě architektonickým skvostem.
Výstavu uváděla jedna z maminek, naše zlatá třídní učitelka a ředitel naší WZŠ Pardubice, pan Milan Barták. Právě od něj zaznělo, že "Možná stavitelé této výjimečné budovy začínali podobně jako naše děti. Třeba také jako malí naslouchali své fantazii a vytvářeli si modely domečků, které by jednou mohli postavit... ".
A kdo ví, třeba je i mezi našimi dětmi budoucí architekt, kterému jeho schopnost zasvítila právě díky tomuhle báječnému "waldorfskému" projektu.