Konečně pero...!

Tak je to tu. Jsme uprostřed třetí třídy a dcera konečně začala psát PEREM. Jsme totiž ve waldorfské škole a tady je všechno jinak...

Pero dostaly děti k Vánocům od paní učitelky. Jsou to pera plnící a dřevěná. Krásná! Všechny děti ve třídě mají stejné, protože tak se to tu dělá. Jsou parta a vezou se na jedné vlně.

Pero jsme vyhlíželi od první třídy. Když nepřišlo ani ve druhé, měla jsem chvílemi pochybnosti, a když pero nebylo ani po zahájení třetí třídy, chytala jsem se za hlavu. Víte, co to znamená? To totiž znamená, že naše děti píší vše pastelkami. Je to velké, hrubé, bez detailů. A tak i třeťačka má problém psát v běžném sešitě, který našla u mě, do úzkých linek... No ale, ono přesně o tom to je a vůbec to není náhoda.

"Waldorf" to má dobře promyšlené, ostatně jako všechno. Dětská ruka má svůj vývoj. Od batolátka, přes dítě školkové, až po školní dítě a dospělého. Ruka se mění a mění se její kosti a postavení prstů. To souvisí s úchopem a možností precizovat jemnou motoriku, a tedy i krasopis.

Pokud dítě začíná s krasopisem až příliš brzo, může to pro něj být problematické. Ruka na to prostě není připravená a dítě to musí vyrovnávat velkou snahou a pílí. Naopak, pokud dítě a jeho ruku necháte dozrát, půjde mu to mnohem snadněji.

Druhá věc souvisí s filosofií waldorfské pedagogiky. V té je učení vlastně spíš PROŽÍVÁNÍM, než MEMOROVÁNÍM A TRÉNINGEM. A tak děti postupně od první třídy poznávají písmenka a jejich kvality, aby se postupně, během třech let dostali až sem, k psacímu písmu.

V první třídě začínají velkými písmeny a učí se je psát. Používají voskovky, které jim ani neumožňují přesnou práci.

V druhé třídě pokračují malými písmeny a dostávají na psaní silné pastelky. Tady už úchop má svůj význam, začíná se mluvit o úpravě a usazení písmenek na řádky. Pastelka tolik neschová, ale stále je to hrubé a písmena i řádky jsou velká.

No a ve třetí třídě se konečně objevuje psací písmo. A je to taková paráda. Děti natěšené, motivované. S perem je všechno vidět, ruka musí poslouchat, každé zaváhání, každá nepřesnost se hned ukáže... Ale dětem už je 9. Dcera si dává záležet, baví ji krucánky i obloučky, a já pomalu utírám slzu (😉), když mi konečně, ve třetí třídě, napíše psacím MÁMA.   Uf, je to doma...! 

A víte co, tohle byla moje "pochybnost". Přišlo mi to jako zbytečné zdržování. Měla jsem obavu, aby to nebyl hendikep, proti vrstevníkům, nebo aby ji to nějak nebrzdilo v obecném vývoji.... No, hlouposti. Za sebe říkám - nic jim neuteklo! Vše nakonec zvládají a určitě ty první roky ve škole prožily ve větší pohodě a beze stresu.

Je tu vidět, že waldorfský přístup jde spíš cestou kvality, hloubky a prožitku. Zvolna a s respektem k tomu, že děti nejsou malí dospělí, ale jsou prostě dětmi. A tomu já fandím.