Mobily ve škole

Mobil. Ano/ne, brzo/později, bezpečí/rizika, dobrý sluha/špatný pán,... Je to velké téma. 

Většina rodičů v mojí bublině nad těmito otázkami rozmýšlí a snaží se najít optimální řešení. Je to výzva, naše generace vyrůstala úplně jinak, naši rodiče tohle řešit vůbec nemuseli. Ale současný svět je internetem protkaný až běda a nebýt online a neodpovídat na emaily obratem je pomalu trestný čin... Divný svět. Ale jediný, v kterém žijeme, a tak musíme i tuhle výzvu nějak uchopit. 

Jako rodiče máme zodpovědnost v tom, jak dětem tuhle část reality představíme a necháme je v ní fungovat. Přitom nechceme ohrozit jejich vývoj a vztah k reálnému světu kolem nich. Jdeme na to podle sebe, intuitivně, nebo podle vědeckých výzkumů. Každá rodina má svůj recept. 

Doma to ale nekončí. Školky a školy jsou naší prodlouženou rukou a většinou hrají významnou roli. My jsme waldorfáci... A waldorfské školy obecně nepodporují kontakt malých dětí s technologiemi a s virtuálním světem. Je to pro ně typické a waldorfští rodiče s tím většinou počítají. Někteří to dokonce berou jako plus už při výběru školy. 

Tenhle postoj má kořeny v přesvědčení, že dítě přirozeně žije ve svém vnitřním obrazu světa a ve své fantazii a mělo by se nejdřív ukotvit ve fyzickém světě. Mělo by ho poznat a zorientovat se v něm. Teprve pak je možné ukázat mu svět virtuální. Ten je úplně novým prostředím. A je také novou výzvou pro děti i pro rodiče. Nabízí nové možnosti, ale také nový typ rizik...

Pamatuji si, že v době, kdy se naše malá teprve učila chodit, mi přátelé líčili, jak jejich prvňáček a druhačka už oba mají mobily. Na moje zděšení reagovali cynickým - "No však počkej... A i kdybychom my, jako rodiče nechtěli, tak bychom z dítěte udělali outsidera. Protože mít mobil je prostě automatické, naopak nemít ho je ... divné. A to nechceš."

Já patřím k těm opatrnějším rodičům. Dokud to nemá nějaký účel, nerada používám tyhle pomocníky při výchově. TV, tablet, telefon. A představa, že malé školačce svěřím tenhle nástroj a přenesu na ni zodpovědnost za jeho správné a bezpečné používání, mi vždycky přišla bláznivá. A popravdě jsem se obávala tlaku spolužáků, kteří budou mít telefon brzo, a my budeme bojovat s tím, jestli do toho jít a riskovat, nebo z dcery udělat socku.

Proto jsem naprosto vděčná naší WŠ. Ve škole je prostě používání telefonů zakázané. Tečka.

Platí to pro děti, učitele a to stejné se chce po nás, rodičích, když se pohybujeme po škole a v přilehlých prostorách jako je družina a školní zahrada.

S touhle věcí jsou rodiče seznamováni od samého začátku, a tak to ovlivňuje tempo, jakým se mobily mezi děti dostávají. U nás v první třídě telefony žádné. V druhé, pokud vím, tak také nikdo, nebo tak, že o tom spolužáci ani nevěděli. Teď ve třetí třídě už to pomalu začíná být téma. Jednoduše proto, že se děti postupně osamostatňují, a i rodiče potřebují mít způsob, jak zůstat v kontaktu.

Starší děti ho samozřejmě často mají s sebou. Ale nesmí ho používat. Pokud potřebují volat, musí se domluvit s učitelem a jít si telefonát vyřídit do kanceláře nebo kabinetu. Nebo o přestávce vyjít před budovu... Obvyklé brouzdání po internetu o přestávkách se nekoná, žádná selfíčka, videa,...

Teprve před školou můžete vidět starší děti z druhého stupně zahleděné do černé obrazovky, někdy slyšíte přehrávanou muziku. Stejně, jako jinde.
Ale ve škole je klid. Tipuji, že to oceňují i učitelé.

Pro mě je to úleva. Nemuseli jsme jít od první třídy "proti všem" se svou idealistickou představou. Je to úleva, že nám škola svým přístupem pomáhá oddálit tuhle etapu na chvíli, kdy jsou děti zralejší.

Já osobně to vidím tak, že cácorka dostane mobil až ve chvíli, kdy se bude samostatně dopravovat do/ze školy/kroužku. Zatím to zvládáme, tak snad letos (III. třída) ani nebude potřeba. Sama si o něj zatím neříká, občas společně používáme můj (muzika, fotky, vyhledání informací).  

A ne - neplánuji tlačítkový telefon. A ani hodinky. Přijde mi to jako zbytečná investice. Telefon bude jednoduchý dotykový a s možností používat fotoaparát. Ale bez tarifu s daty. Pokud bude chtít, nahrajeme na něj nějakou muziku. A hotovo.

Přístup na internet bych ještě nepovolila. Teprve až si budu jistá, že chápe rizika. Do té doby práce s internetem jen spolu s dospělým. A společně objevovat a učit se, jak si z internetu udělat dobrého sluhu, ale nenechat si to přerůst přes hlavu. Sama mám pocit, že se budu potřebovat trochu dovzdělat...

A nakonec budu muset víc hlídat sebe samu. Protože stejně důležité jako naše informovanost je to, jakým jsme dětem vzorem a jaké (zlo)zvyky od nás mohou odkoukat... Dokud to jde, dokud jsou tak malé, že nás za vzor ještě považují. Pak už to budeme zachraňovat těžko.
Uf. Tak si držme palce! 😉