První den ve waldorfské škole

A je to tu...!

Vstáváme a vzrušeně mluvíme o tom, že dnes JEDEME POPRVÉ DO ŠKOLY 😊 Aktovka už se tetelí, Sophinka taky, o sobě ani nemluvím. Protože je naše škola v Pardubicích, zatímco my bydlíme v Hradci Králové, čeká nás nejen premiéra školní, ale i logistická. Ale co, to dáme.

Poslední vteřiny, nutná fotka před odchodem z domu a vyrážíme. Včas.
Dopředu jsem věděla, že bude probíhat uvítání prvňáčků venku, na hřišti. Celá škola a pan ředitel budou společně začínat školní rok a uvítají mezi sebe nováčky prvňáčky. No člověk míní, koronavirus mění. A tak nakonec po příchodu do školy zjišťujeme, že vítání proběhne v tělocvičně a v mnohem menším kruhu lidí. Čekáme, až se jednotlivé třídy rozptýlí po škole, nesmíme se míchat, žeano... Postáváme v chodbě, děti se okukují, my rodiče se snažíme chvílemi trošku trapně u dětí udržet to nadšené vzrušení. A daří se to. Čekání není dlouhé a pak už vcházíme do tělocvičny. Mimochodem, říkala jsem si, jak bude waldorfská tělocvična vypadat - tak úplně normálně :D Moderně vybavená, měkčený povrch (za nás to byly parkety, jestli si dobře pamatuju), lajny na různé sporty a tak. Krom toho ale na nás čeká celý učitelský sbor, hudební doprovod a třída sedmáků - "patronů" našich dětí.

Pan ředitel dává pokyn hudebníkům (pedagogům 😉) a ti zahajují krátkou skladbou hranou na příčnou flétnu. Děti to hodně pravděpodobně viděly poprvé v životě. Ticho a hudba.
Pár slov od pana ředitele uvolňuje atmosféru na jednu stranu, pomáhá procítit výjimečnost této chvíle na stranu druhou. Děti to vnímají, je to o nich. Vítají je, počítají s nimi. Následuje jedna vokální píseň přednesená učitelským sborem. A v klidu, žádná náboženská kantáta to nebyla, ale bezvadná rytmická píseň v angličtině. Představení paní učitelky, děti už ji viděly na setkání před koncem minulého školního roku, a také druhé - tandemové - učitelky, a také paní asistentky. Opravdu budou mít 3 dospěláky?! Nečekané překvapení, na 24 žáčků budou dvě plnohodnotné učitelky a asistentka, která je prvořadě určená k jednomu chlapečkovi, ale teoreticky může pomáhat všem.
A pak už je chvíle vykročit od rodičů směrem do školního světa. 

Symbolicky je to nachystané tak, že žáček, po vyvolání svého jména, odchází od rodičů doprostřed tělocvičny, kde se potkává se svým patronem. Ten ho vítá a dává mu slunečnici. Bere ho za ruku a odvádí ho "na druhou stanu", kde už čeká učitelský sbor. Jedno dítě po druhém - "Mami na mě snad nezbude patron!" Zbyl, byla předposlední, ale dočkala se. Děti stojí na druhé straně tělocvičny než my. Pan ředitel opět vhodně komentuje a připravuje nás na poslední část této slavnosti. Učitelé začnou zpívat nějakou další píseň a během ní patroni odvádějí své prvňáčky ven z tělocvičny. Jejich cesta vede pod ozdobnou bránou a končí někde ve školním světě... No je to tady, slzy ani nezkouším zadržet. Vždyť to prožíváme od začátku spolu.

Zavřou se dveře. Je slyšet smrkání a tichý smích. Jsme tu už jen rodiče, "naše" budoucí učitelky a pan ředitel. Děti se k nám vrátí později. Do té doby je třeba probrat praktické detaily každodenního školního života - jídelna, karta na obědy, družiny, vyzvedávání, možnosti pedagogického a výchovného poradenství, třídní schůzky,...

Témata jsou vyčerpaná, dotazy zodpovězené a už jsou tu děti. Šťastné. Zdá se mi to, nebo opravdu vyrostly...

Děkuji. Tohle byla opravdová slavnost. Výjimečný přechod, který byl krásně pojatý a věřím, že ten pocit v dětech bude dlouho rezonovat. A v nás také.