Školní výjezdy na waldorf patří

Školní výjezdy jsou na waldorfských školách obvyklé. Jsou součástí školního života. Jsou příležitostí, při které děti získávají nové zkušenosti a také více samostatnosti.

Děti na výjezdech zažívají sebe a spolužáky v jiném prostředí, vše je otevřené, nové. Zaběhnuté role se mohou pozměnit, vztahy naberou novou podobu. Nepřítomnost rodičů sice bere obvyklé jistoty, ale dává svobodu :D a taky tady vzniká možnost ještě víc prohloubit vztah s učitelem/učitelkou.

Pokud se tohle všechno podaří a my rodiče to předem neodsoudíme, jako zbytečné trápení našich zlatíček, tak to dokonale funguje. 

A pokud dáváte dítě na waldorfskou školu, tak s tím počítejte. Výjezdy se táhnou jejich školní docházkou jako červená nit. A i z tohohle důvodu vyrážejí zpravidla už v první třídě. Maminky z jiných WZŠ potvrzují první výjezd v první třídě - podobně, jak to bylo u nás, někde se ale vyjíždí až ve druhé.

U nás v Pardubicích tedy děti s paní učitelkou vyjely právě v první třídě. Bylo to v květnu, pobyt na tři noci a byla to "škola v přírodě". Jely linkovým autobusem, pak šly několik km pěšky, a nakonec se ubytovaly ve skautské základně v Železných horách. V lesích, s loukou, potokem, tůňkami plnými pulců a kopečky - ze kterých se prý tak krásné sbíhá dolů ...

Domů děti přijely špinavé, unavené a tak nějak jiné. Větší.

A podobně to probíhá dál. Každý školní rok většinou min dva několika denní výjezdy. Autobusem, vlakem a v naprosté většině spartánsky - s karimatkou a spacákem. Do skautských základen, nebo chatiček v kempu. Děti jsou na to zvyklé a když minule bydlely v ubytovně na náměstí v Proseči, byl to pro ně ve čtvrté třídě vlastně mimořádný zážitek :D

Třídní výjezdy vždy navazují na výuku, která nezůstává ve škole, ale probíhá i při výjezdu. Děti se učí různými formami a využívají prostřední, do kterého je výjezd zavedl.

Jako prvňáci byli na škole v přírodě a měli epochu Čj. Pracovali v sešitě, dělali si zápisky a psali si "deník". Stejně tak trávili čas venku a užívali si možnosti, které jim nabízelo dané místo a jeho nedotčená příroda.

Jako druháci byli na výjezdu při epoše Vnímání času a normálně v tématu pokračovali při výjezdu. Jen u toho byli v přírodě. Zápisy do sešitů a výrobu hodin zvládli i na místě.

Ve třetí třídě jeli za řemesly a ve čtvrté třeba do Záchranné stanice, nebo teď nedávno na malý puťák do Krkonoš.

Když jsem kolem tohoto tématu začala sbírat informace, objevily se i odmítavé reakce některých rodičů na sociálních sítích v duchu "chudáci děti, vždyť je to zbytečné, takové malé někam posílat, jen je to stresuje,..." apod.

Pravda je, že v každé třídě je někdo, kdo nejede. Protože nechce, nebo se na to ještě necítí. Někdy jsme to my, rodiče, kteří se bojí víc, než děti... :D I já jsem se v první třídě trochu obávala, jestli to dcera zvládne, jestli usne ta moje cácorka... Ale obávala jsem se já. Dcera ne :D

Všude to ale tak jednoduché není. Ale to nevadí. Každý má svůj čas. Několikrát jsem byla svědkem toho, že "ne, nepojedu" je bráno s respektem. A spolužáci doufají, že třeba už příště pojede kamarád nebo kamarádka s nimi... Naštěstí i tady to týmové hecování funguje a děti rychle ztrácí zábrany. I ty, které třeba poprvé raději nejedou.

Pro naše děti je to už zvyk, jsou schopné jet kamkoli a to i mimo školu. Neřeší vzdálenost, dopravní prostředky, batoh, spaní,... Zažily už tolik, že zvládnou všechno. Je to pak velký rozdíl, oproti stejně starým dětem z běžných škol.

A ano, musím za to poděkovat naší paní učitelce. Bez ní by to nebylo. Nebojí se vyrazit s bandou 25 dětí kamkoli a za jakéhokoli počasí. Učí je, že vše je v pořádku a dá se to zvládnout. Pomáhá a podporuje, mírní a koriguje. Všeho tak akorát. 

Role učitelky je při výjezdu opravdu veliká. Děti jsou při prvních výjezdech ještě malé. Je potřeba občas zastoupit maminky, když nejde usnout. Pohladit, když přijde bolest. A taky povzbudit, když už dochází naděje, že to malý človíček dotáhne až do konce. Ve vyšších třídách je to pak právě výjezd mimo běžné prostředí, kdy si dítě s paní učitelkou může vyprávět úplně jinak než ve třídě, kde se pořád něco děje. Při výjezdu, kdy šlapete několik km se stačí přidat a máte nerušených pár desítek minut. A to se počítá.

Přijde mi to celé jako krásná ukázka waldorfského principu budování komunity. Pro děti je třída jejich komunita, jejich kmen, jejich parta. A to je cenné. Nesoutěží, neporovnávají. Spolupracují a budují si respekt k odlišnostem. 

Zkrátka vztahy jsou a budou tím hlavním v našich životech. A je krásné vidět, že tuto hodnotu vnímá a aktivně s ní pracuje i systém waldorfské pedagogiky. Vztahy a fungující komunita patří k waldorfu, stejně jako třídní výjezdy.

Díky za to !